HELLS BELLS aneb Prokop Diviš vystrkuje růžky !!!

 

   Člověk je tvor roztodivný a pořád se neřád do něčeho sere. Pokud ne, sere se zpravidla on sám, nebo alespoň své okolí. Nevím jak navázat a o čem jsem vlastně chtěl klevetit, ale začnu tedy od začátku. Jasné je, že tímto článkem mnoho lidí naseru a myslím, že i urazím, což je mi účelem i útěchou zároveň. Od doby, kdy se na tomto webu naposled pořádně drbalo a rýpalo, uplynulo mnoho vody a mám pocit, že je třeba opět rozvířit hladinu. Udělám to rázně a budu nazývat děje, věci a lidi pravými jmény!

 

O to nejde... Spíše o tohle:

 

   Jednoho parného Červencového dopoledne 2006 se pro mě stavil Kub, jedním ze svých mnoha Býchorských kárů a tudíž bylo jasné, že se jede lízt. Nebo se o to alespoň, v přestávkách mezi pitím alkoholu (což byl bohužel velice častý úkaz na výletech Pájka-Kub-Běhy-Kris), pokusit. Nabrali jsme ostatní osazenstvo a vyjeli směr Hrubice. Já a Kris jsme druhou dvojici neviděli kvůli školním povinnostem docela dlouho. Snad proto jsme z jejich chování oba na zadních sedadlech doslova chcali. Když jsme konečně dorazili do Skaláku bolely mě mimické svaly, asi jako po shlédnutí několika Sklepáckých besídek najednou. Párkli jsme kár a vydali se dychtivě do skal. Euforie pokračovala. Když jsme si s Běhym bahnili každý na jedné krásné Hruboskalské věži naproti sobě (Galeon a Dívčí), stačil jediný pohled a závan bezdůvodného smíchu se nesl údolími. Na nedostatek podobných záležitostí na našich společných akcích opravdu netrpíme. Během udatného protloukání se skalním městečkem se den poněkud nachýlil a my jsme se rozhodli vylézt si poslední cestu. Samozřejmě Kubovu zamilovanou Májovou VIIb na Mnicha. Pak měl následovat přesun na Koupák, kde se bude asi zase hodně lít. Kub šel udatně na prvním, za ním já, Kris a Běhy. Cesta báječná, však ji znáte. Zpočátku mě trochu zarazilo, kde že je ten slaňák, protože miniskoky mezi věžičkami ke slaňovacím kruhům mi nedělaly vůbec nijak dobře na pleť. Nicméně se to později vyřešilo velice rychle. Všichni čtyři si hovíme na vrcholku a užíváme poslední sluneční paprsky dne. Ale ta příroda! Prostě a jednoduše se začalo kazit počasí a v tu ránu tu byla bouřka jako řemen. Urychleně a improvizovaně jsme začali slaňovat. Běhy ověšen matrošem zkušeně, já s Kris jištěni Kubem ihned po něm :). Celí promočení, déšť je opravdu samec, nahoře s Kubem vtipkujeme, že by do nás na vrcholku Mnicha u kruhu mohl praštit blesk. Já mu naprosto nevěřím a se slovy, že nejsme na nejvyšším bodě v okolí rychle slaňuji. Za okamžik se tísníme pod menším převisem přecházejícím do úzké dlouhé jeskyně na zajímavém předskalíčku pod patnáct metrů vysokou východní stěnou Mnicha všichni. Již celí prokřehlí přezouváme lezky a bereme sandály. Bouřka běsní dál a prší pořád víc. Je nám už opravdu zima. Sundaváme sedáky a snažíme se vzájemně prohřát svá šlachovitá těla. Běhy na okraji předskalí bezstarostně motá špeka lano a mele něco o blesku a o Bezpečnosti a riziku na skále sněhu a ledu od Pita Schuberta. Debata se rozjíždí tímto směrem a všichni se tímto tématem výtečně bavíme. Nejrůznější vtípky, všechny však na jedno brdo, nás vytáčí ve smyčkách do vyšších levelů. Nevím kolik času uběhlo, ale víc jak 5 minut od slanění to nebylo.

   V první chvíli slyším výbuch. Napadá mě, jestli náhodou nejsme v centru natáčení nějakého akčního filmu. Koukám před sebe a na mikrosekundu vidím fialový záblesk sjíždící po opravdu nedaleké, asi šest metrů vzdálené, břízce až na zem. Za nepatrný okamžik mnou projede zcela jasně elektrický výboj. Jsem silně otřesen a zavrávorám. Neschytal jsem to nejhůř. Ba naopak. Všichni ostatní na předskalíčku popadali jak přezrálé ovoce a dost silně se při pádu vlivem mohutné tlakové vlny odřeli o skálu. Po prvotním otřesení   je nám jasné, že do nás uhodil blesk. Běhy to schytal  asi nejvíc, byl nejblíž a měl na sobě spoustu hardwaru. Přesto první rozštípl nastalé ticho nyní již komickou větou:" Ty vole, do mě fakt uhodilo!" Po prvotním chaosu začínáme racionálně přemýšlet a zahazujeme zbytky expresek, karabin a dalšího železa na pěšinku pod předskalíčkem, kde už burácí pěkná říčka a odplavuje vše, co je v jejím okolí. Začínáme zlehka konverzovat. Po prvních slovech je jasné, že jsou všichni silně otřeseni.  Tvrdí, že si nic nepamatují. Já si událost pamatuji , jak jsem popsal výše. Každý z nás má velice podobné pocity - elektrické pole, na okamžik zástava srdce, výpadek paměti, zasažení tlakovou vlnou, pád na skálu. Každým z nás se výboj prošel po jiné pěšince. Já jsem necítil několik minut pravou ruku. Ostatní bolela (brněla) hlava, jazyk, koleno, palec u nohy.... Prvotní šok je pomalu pryč a my začínáme zjišťovat, že je nám pěkná zima a tak improvizujeme a hledáme v mokrých a zablácených báglech kousek suchého svršku. Já si neberu nic, což se za okamžik projeví jako výhoda neboť dostanu sprchu v podobě skalního sedimentu, který se na mě z vrchu jeskyně zákeřně vyvalí. Bouřka pomalu slábne, ale při sebemenším hřmění se krčíme jak ustrašená děcka. Řešíme podstatu události a pomalu začínáme zase vtipkovat, i když zima je opravdu hustá a leckterý ratlík se takhle klepat neumí. Kub se za nějaký čas rozhodne dojít pro auto (skoro ho zasáhne další blesk, když si to již v káru šine po cestě, je však chráněn autem, které tvoří Faradayovu klec). My mezitím v jeskyni vypijeme za pár sekund dvě výtečné Medvědí krve a cítíme jak se nám chutný alkohol vlévá do oběhového systému. Sbíráme zasviněné a nánosy písku překryté věci z pěšiny a čekáme schoulení na příchod Kubův. Po jeho příjezdu nám vydatně pomáhá neméně vydatné halekání, díky němuž k sobě často  nacházíme cestu. První kroky jsou poněkud nejisté a obrovskou kupu železa nese Běhy, se slovy: "Přece nedostanu dvakrát během jedné hodiny." Sjedem dolů na koupák a po opravdu rychlém převlečení jdem na pifko. Dáváme též jídlo z igelitek, jichž je Kubovo káro tradičně plné. Tuňák v plechovce, tresčí játra a kiri mi nechutnalo nikdy lépe než právě tenkrát. Byla to nezapomenutelná večeře. Požitek opravdu silný. Mácháme v koupališti lano, sedáky a další zasviněný gear. Vyrážíme kamkoliv pryč (Kub si chce dát taky životabudič). Míříme na  Malou Skálu. Po cestě nepříliš mile křičíme na lidi a ptáme se jich jestli do nich: "Někdy třeba uhodil blesk?" Přesné znění výkřiků nebudu raději uvádět. Je ale jasné, že kdo tuhle cestu nezažil, neví. Něco nás spojilo – Blesk. V tu chvíli to bylo pro každého On The Road. Než dorazíme pod Panťák máme v sobě další víno a pár plechovejch piv. Okamžitě zapadnem do hospody a pijem dál. Je totiž finále mistrovství světa. Kope Itálie s Francií. Občas se stanou takové maličkosti, že jdem s Běhym ven, on chodí po zábradlí nad Jizerou, pak voláme Terce Kysilkový (k naší nelibosti telefon zvedá její otec, bez pochopení pro opilé hromosvody). Zapadnem zpět,  Běhy objedná jakoukoliv pizzu a pak shybuje na vystouplé cihle uvnitř knejpy. Zápas končí a penaltový rozstřel je pro některé z nás peklo. Francie prohrává a to trochu demoralizuje naše jinak velice euforické řady. Jíst pizzu bylo tak symbolické.  Nadšení z nové životní šance nás provázelo již od zásahu a nikdy jsem nepocítil tolik pozitivních emocí od každého z nás. Měli jsme, řekl bych spirit of the group. No prostě zaplatíme a aby toho nebylo málo, málem se díky pár neškodným poznámkám porvem. Vše dobře dopadne a jsme z hospy pouze vyhozeni. Jak spráskaní psi táhnem do loděnice se vyspat. Pro dnešek toho již bylo opravdu dost a tak velice rychle usínáme. Další den je také zajímavý, jako každý náš výjezd, ale to třeba až někdy jindy.

   Jisté ale je, že od této doby beru bouřky opravdu vážně a mnohem častěji koukám na radar monitorující blesky. Podle statistik máte pravděpodobnost zásahu bleskem 1:600 000, což není  zas tak moc. Nám se to stalo a bylo to neuvěřitelné. Nedají se popsat přesné prožitky, prostě kdo nezažil, nemůže vědět. Snažil jsem se situaci alespoň trochu po svém přiblížit. Možná časem přibude i nějaký obrázek. Mějte se, a v zimě bouchejte co to dá! Pájka (upravil Běhy)